Ukázky článků na téma ekologie a zero waste

Budu s Vámi dnes sdílet dva články, které se týkají tématu ekologie. První z nich jsem publikovala pro internetový magazín Generaci 21, druhý z nich pak vznikl spontánně jako příspěvek na mou facebookovou stránku propagující zero waste.

1. Článek pro Generaci 21: 

https://generace21.cz/176791-budoucnost-bez-odpadu-aneb-nadchnete-se-pro-zero-waste/

2. Článek z mého šuplíku:

Moře zvrací. Lék existuje, ale musíme ho podat sami.

Oceány jsou plné malých i velkých kousků plastu. Některé jsou tak drobné, že je vodní živočichové a ptáci nerozeznají od potravy a v důsledku toho hynou. Moře tento odpad, řečeno obrazně, zvrací na pobřeží. Kdybyste se v těchto dnech prošli například po některé z nádherných balijských pláží, asi by jste taky zvraceli. Každý den tady lidé sesbírají 100 tun plastového odpadu, který vyvrhlo moře. Situace je opravdu vážná. Nám lidem ale jako by stále připadalo důležitější sledovat seriály, než se zajímat o taková témata.

EGO nebo ECO?

Slyšela jsem názor, že s ekologií se to nesmí přehánět. Nemám pocit, že by se to přehánělo. Vůbec nemám ten pocit, když se podívám na to, co se s našim životním prostředím děje. Máme tendenci od toho dávat ruce pryč. To se mě netýká. Ale ono se to bohužel týká nás všech. Všech, kteří v tomto civilizovaném světě nakupujeme a konzumujeme. Všech nás, kteří dennodenně produkujeme obrovské množství odpadu. Pokud nás někdo požádá, abychom se chovali víc ekologicky, tváříme se div ne ublíženě. Ozývá se naše ego: Copak bych se měl já omezovat? Já tu mám výsostní právo. Jsem člověk. Nejinteligentnější ze všech druhů. Nemyslíte však, že nastal čas tuto svou vyvinutou inteligenci začít používat v zájmu všech živých organismů na této planetě a přestat se nad ně konečně povyšovat? Kdy nám to dojde? Až budou i naše těla zamořená toxickými látkami z plastového odpadu? Až nebudou hynout ryby, ale i naše milované děti?

Italové se, potom, co se u nich zakázal prodej igelitových tašek a plastových sáčků, začali bouřit. Bouřili se proti omezování svobody. Řekněte, neměli by protestovat spíše živočichové v oceánech, kterým plastový odpad brání ve svobodném životě? Neměli by protestovat lidé v oblastech zamořených odpadem, který pochází od jiných lidí neohlížejících se na nikoho? Nebyl ten italský protest spíše proti omezování vlastní pohodlnosti? Vždyť ještě před několika lety naše rodiče a prarodiče žádné igelitové sáčky neznali. Šli si koupit chleba a mléko do síťovky a vůbec jim to nepřipadalo nijak omezující. Nebyli totiž líní si tu síťovku nebo látkovou tašku s sebou do obchodu vzít a co víc, nebyli líní si takovou tašku i ušít.

Stop přehnané pohodlnosti

Z kousků plastového odpadu se uvolňují toxické látky, které ovlivňují kvalitu půdy i vody. V jednom z nezávislých testů zjistili, že už teď je v kohoutkové vodě přítomno malé množství plastových vláken. Neublíží nám, ale vědomí, že tam jsou je varovným signálem, který nás vede k zásadní otázce. Skutečně ve svém životě potřebujeme tolik zbytečného plastu? Skutečně chci žít s pocitem, že svým nakládáním s odpady připravuji sebe i ostatní živočichy o zdravé životní prostředí? Copak to nejde jinak? Jde, ale je to pro nás velmi nepohodlné. Taková slova jako uskromnit se, přemýšlet nad tím, co skutečně potřebuji, minimalizovat odpad, začít se chovat ekologicky. To se špatně poslouchá. Všechno to totiž stojí na předpokladu, že nebudu pohodlný.

Ono se řekne, třiď odpad, když ty kontejnery jsou tak strašně daleko. Ono se řekne, nakupuj do látkovky, když ti všude nabídnou igelitku za pár kaček. Ono se řekne, používej vlastní lahev na vodu, když máš radši Coca-Colu než domácí šťávu. Ono se řekne, mysli na budoucí generaci, když už budeš stejně pod drnem a bude ti to jedno...

Začněme tento svět uzdravovat

Také cítím beznaděj, když jdu odnést poctivě vytříděný pytel s plastovým odpadem a při letmém pohledu do směsného kontejneru zjistím, že je plný plastových igelitek a lahví. Mohla bych si říct, že to nemá smysl, protože jsou kolem nás tací, kterým na tom, nikdy záležet nebude. Ale já taková být nechci. Nechci to podporovat. Možná stokrát seberu plechovku, kterou někdo vyhodil z auta do škarpy. Možná budu v obchodě za blbku, protože budu kupovat rohlíky do bavlněného pytlíku. Možná někoho pohorším, až budu smrkat do nemoderního látkového kapesníku nebo se přiznám k používání látkových vložek. 

Ale to všechno nic, proti tomu pocitu, že jsem se nenechala strhnout konzumem a nepodlehla jsem reklamní masáži, která se na nás valí ze všech stran. Že jsem prostě jedna z těch, kteří i přes veškerou bezohlednost ostatních těm nemocným mořím, oceánům a přírodě, dávají ze srdíčka jednu mocnou a léčivou pilulku s názvem ZERO WASTE (nulový odpad). Čím víc těch pilulek bude, tím bude větší šance na jejich uzdravení. Stačí málo. Pojďme se v tomto léčitelství navzájem podporovat a nacházet v něm smysl!